Skyscrapers: Max - Part 1 -

Dny už začínaly být docela chladné - tak, jako každý podzim - a noci se začaly protahovat. Takže přestože stále nebylo nijak pozdě, slunce se už sklánělo k obzoru a přenechávalo pohled na kouř vycházející z komínů domů a žlutohnědé listí padající ze stromů měsíci a hvězdám. 




V jednom docela velkém domě ve vesničce Castorville seděla na posteli mladá černovlasá dívka, jejíž divoké lokny byly sepnuté do culíku a rovná ofina jí zakrývala tmavé obočí, a teplý notebook ji hřál do stehen. Na svítící obrazovce se míhaly fotografie z léta a podzimu, na kterých byla v obklopení svých nejlepších přátel. Next Chairs, tak se kdysi ze srandy nazvali, když vymýšleli nejpraštěnější názvy, které je napadaly, a nějak se to chytlo. Next Chairs, prostě jméno pro jejich ztřeštěnou partu. 

Parta. Něco, co by si dívka s notebookem na klíně kdysi ani nedovedla představit. Její vlastní parta.

Zauvažovala, zda není čtyřčlenná skupinka trochu malá na to, aby se mohla nazývat partou, ale tyhle myšlenky rychle vyhnala z hlavy a místo toho se zakoukala na fotografii, která vypadala snad nejostřeji ze všech, které v ten den viděla, a zároveň se na ní všichni tvářili tak, že se za sebe nikdo z nich nemusel stydět. A přestože šlo o jednoduchou fotku u bazénu, stála za to, aby byla sdílena.

❝Jo,❞ povzdechlo si černovlasé děvče, které se jmenovalo Avery a bylo mimo jiné nejstarší ze čtyřech dětí Melisandry Abbottové, ❝příště bychom si mohli naplánovat nějakou dovču u moře.❞

Přestože jí bylo líto, že mnoho přátel z její školy trávilo prázdniny na plážích v exotických přímořských státech, nijak zvlášť si nestěžovala na to, že byla jednou z mála, kteří se o prázdninách ani nepodívali mimo Texas. Dlouhé cesty by navíc unavily jak jejího nejmladšího brášku Lutha, tak i Aileen a Renee, dvojčata, kterým bylo oběma 12 let a lišily se od sebe jako pukavec od zdravého vejce. Navenek by je člověk díky černým mikádům, totožnému obličeji a stejné postavě těžko rozpoznal, pokud se s nimi nesetkává každý den, avšak uvnitř jsou to zcela jiné osoby. Tou zmínkou o pukavci však nechci naznačit, že by byla jedna z nich zkažená. Ne, vůbec ne. 

Navíc tahle parta dětí tak trochu postrádala otce, se kterým se z jistých důvodů Melisandra rozvedla. 

Avery znovu pohlédla na fotografii a vzpomněla si na chvíle, kdy byla maličká a znala se jenom s Rachel, kterou znala vždy jako dívku se světle hnědými vlasy, avšak nyní si je začala barvit na růžovo - což z ní mimo jiné udělalo vzhledově téměř jiného člověka. Ale Rachel nebyla jediná ze skupinky, která si nabarvila vlasy - tou totiž byla i Dee, nejmenší a nejmladší zároveň, chodila dokonce o stupeň níž. Kdysi špinavou blond vystřídala za mintově modrou, která ladila k fialovým obroučkám brýlí a zářivým tričkám a fandomovými potisky mnohem více. A pak tu byl čahoun Ian, který nejen že si vyholil vlasy na jednom spánku a nechal si zároveň narůst docela ucházející háro vinoucí se mu přes čelo v podobě patky, ale chopil se mimo jiné i všech barev duhy a na své hlavě tak nechal vzniknout duze, která se od vyholeného spánku táhla v barvě fialové, pokračovala s modrou, zelenou, žlutou a oranžovou a na konečcích jeho patky na druhé straně hlavy končila červenou barvou. Díky tomu a už zmíněné výšce byl v jakémkoliv davu jednoduše nepřehlédnutelný a budil pozornost všech vůkol, ale smíchu a narážek si nevšímal. Na to, aby jej vyvedla z míry drzá slova pojednávající o jeho barvách na hlavě měl sebevědomí až příliš vysoko. 

Avery ještě prohlédla několik dalších fotek a objevila mezi nimi i nějaké pěkné podzimní; nakonec se je rozhodla sdílet na Facebooku, zavřela notebook a než ji její mamka přišla zkontrolovat, už dávno procházela světy svých snů.

✴✴✴✴

Když se ráno Ianovým pokojem rozeznělo zvonění, odolal vzteklé chuti mrštit s jeho zdrojem přes celý pokoj a místo toho jej pomalu vypnul. Přeci jen nešlo o ty nerozbitné zvonící hodiny, kterým se říkalo budík, ale vyzvánění v mobilu, a navíc to byl ten nejdražší mobil, který kdy Ian měl a který si kdy vůbec mohl dovolit.

Pomalu se na posteli posadil a zamžoural do mobilu, aby vypnul vyzvánění. Pak rukou prohrábl své duhové neposedné vlasy a pomalu z postele slézal, i když to spíš připomínalo velmi zpomalený pád z ní. Pro něj to však bylo nejsnadnější probuzení, jelikož jej náraz na zem a chladný vzduch mimo peřinu vzpružil a zabránil mu znovu usnout. Vstal, znovu pohlédl do mobilního telefonu, otevřel Messenger a dostal se tak do chatu, kde zmeškal asi dvacet zpráv, a ty stále přibývaly, tvořící rozhovor mezi jeho spolužačkami Rachel a Avery. Kdyby Iana jeho přítelkyně nepřinutila v chatroomu vydržet, už by z něj dávno, dávno zmizel, ale nyní měl pocit, že je přeci jen zábava sledovat tuto dvojici dívek, které se znají bezmála od dětství, jak se dohadují o času, kdy se chtějí setkat po škole.

Zčista jasna však padla řeč na jeho osobu. 

❝Prosímtě, moc dobře víš, že bych se na tebe nevykašlala tak, jak to umí Ian,❞ napsala růžovovlasá Rachel.

❝To bych nerozváděl,❞ odepsal spěšně Ian a pak na sebe hodil oblečení.

Při cestě do školy vířily jeho hlavou myšlenky. Vzpomínky. Rachelina poznámka v něm vyvolala lítost nad tím, co kdysi udělal dívce, kterou poznal jako Audrey. Položil hlavu do dlaní a uchechtl se nad tím, jak se k ní kdysi choval. Vybavily se mu vzpomínky...

...jak ji pozval ven a myslel si, že bude pro své tehdejší spolužáky drsňákem, když ji odkopne...

...jak se sešli na střeše panelového domu a on už si nacvičoval svůj srdce ničící proslov...

...jak tam stála v slzách a on se jen usmíval...

...jak se tam náhle vynořila dvojice dívek a psychicky Audrey pomohly...

...jak jej jedna z nich nesmírně seřvala...

...jak je poté osud znovu všechny svedl dohromady...

...a jak mu Audrey odpustila jeho dětinsko-klukovské chování.

Avšak dřív, než jeho myšlenky zabloudily k tomu, jak mu odpustila, někdo na ulici zahalekal jeho jméno a on poznal ten její hlas.

❝Ahoj, Iane,❞ usmála se, když stála přímo naproti němu, a stoupla si před ním na špičky. On musel sklonit hlavu, aby se jejich rty mohly díky výškovému rozdílu dotknout, a hned poté, co se od sebe vzdálily, byť jen na několik milimetrů, s úsměvem zašeptal ❝Ahoj, Dee.❞

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vzpomínky z vyhaslé hvězdy

S anilinkama v ruce~