Skyscrapers: Max - Prolog -


Sychravé listopadové počasí přinášelo do ulic San Antonia chlad a rozfoukávalo seschlé listí, které opadalo ze stromů a ještě jej nikdo neuklidil. 


Zabalený do chlupaté bundy, čepice a šály, vše sladěné do hnědých barev, seděl chlapec na autobusové zastávce a vyčkával. Odjet autobusem však nebylo jeho cílem.

Nervózně pohlédl na hodinky. Doufal, že jeho pravý cíl nezměnil plány a nevydal se jinou cestou. Příliš by jej to z míry nevyvedlo, jelikož mohl kdykoliv počkat do dalšího dne, ale nechtěl se vracet do svého apartmánu s pocitem, že v té venkovní zimě trpěl úplně zbytečně. 

Jeho obavy se rozplynuly právě v okamžik, když spatřil skupinku výrostků ze školy San Antonio College, kteří mířili k autobusové zastávce a hlučeli na celé kolo. Když došli až k němu, posedali si na lavičky a pokračovali v neustálém hovoru, jeho si nevšímajíc. Byl rád, že o něj nikdo z nich nějak zvlášť nezavadil pohledem - vlastně toho se snažil docílit už před tím, než se vydal do chladných ulic, když si u zrcadla obmotával okolo úst, nosu a krku tlustou dlouhou šálu a na hlavu si narazil čepici takovým způsobem, že přes ni téměř neviděl, díky čemuž působil tak, že by mohl být jak studentem z jejich školy, tak i dospělým mužem, důchodcem nebo bezdomovcem.

Zaposlouchal se do radostných hlasů skupinky přátel a píchlo ho u srdce. Pokusil se však tu svou bolest zahnat a raději vnímal slova, která puberťáci vyslovovali, a hledal mezi nimi jméno. Jméno, které by mu mohlo otevřít cestu dál.

Už přijížděl autobus, do kterého se chystalo nastoupit několik lidí z partičky ze školy, a chlapec, sedící mlčky na zastávce už tušil, že se nejspíš vrátí domů s nepořízenou. Už zase.

Zatímco se dojíždějící děvčata a kluci chystali nastoupit, ostatní se zvedali, aby pokračovali v cestě, až jim jejich přátelé v autobusu zmizí z dohledu. Ani v nejmenším nehodlal chlapec pronásledovat skupinku dál, jelikož by se tak mohl prozradit a skončil by možná i ve rvačce - a oproti těm chlapcům, jejichž jména bohužel vůbec neznal, by neměl sebemenší šanci. 

Jméno, honilo se mu hlavou, zatímco sledoval, jak se skupinka objímá a postupně rozděluje. Potřebuju jméno. 

A poté nemohl uvěřit svým uším, jelikož k nim skutečně jedno dolehlo. Vlastně ne jedno, bylo jich rovnou několik.

❝Tak co, Dee? Myslíš, že se nakonec budeš jmenovat Vaynardová?❞ ozvala se jedna z dívek.

❝To si jako myslíš, že to s NÍM vydrží?❞ ukázala další z nich na vytáhlého chlapce s duhovými vlasy, střiženými do patky, přičemž jedna strana jeho hlavy byla vyholená.

❝A proč by nemohla?❞ optal se on.

❝No... Protože jsi děsnej,❞ pokrčila rameny první dívka. 

❝Jak jako děsnej?❞ zamračil se ten, jehož příjmení pravděpodobně znělo Vaynard. Avšak důvod, proč byl tak ❝děsnej❞, se chlapec ze zastávky nedozvěděl - už se zvedl z lavičky a vydal se daleko od skupinky teenagerů. Znal totiž nejen jedno jméno, ale i jedno příjmení. A to příjmení - to pro něj bylo klíčové.

✴✴✴✴

V nedobře uklizeném apartmánu v San Antoniu, hlavním městě Texasu, zářil tmou monitor počítače. Chlapec, který do obrazovky zíral, tušil, že by měl jít už dávno spát, ale jelikož nebyl široko daleko nikdo, kdo by jej k tomu nutil, mohl s klidem dokončit to, na čem pracoval. Světlo, které počítač vydával, osvětloval jeho obličej s výraznými rysy, odráželo se od jeho světlých vlasů, které sice působily mastně a neupraveně, ale ve skutečnosti byly jen čerstvě umyté, a nutilo jeho zorničky, obklopované šedou duhovkou, aby se smrštily.

Když se mu povedlo prolomit heslo k facebookovému účtu, o což se snažil už delší dobu, neodvážil se ani radostně zavýsknout, jen mlčky zvedl jeden koutek úst a odhalil tak blyštící se zuby. Následně, zvědavý, co objeví, otevřel příchozí zprávy a mezi nimi vybral skupinový chat, který byl jeho cílem už velmi dlouhou dobu. A po přečtení několika zpráv se mu udělalo špatně z faktu, že osoba, kterou znal jako milou, přátelskou a obětavou dívku, byla nyní někým naprosto jiným. Naštvaně sevřel pěst a dokonce by jí bouchl do stolu, ale napětí, které jej neopouštělo při snaze prolomit ono heslo, se jej stále drželo a nutilo ho zůstat potichu. 

Přesto měl radost. Nemusel prohledávat jméno jisté osoby přes několik účtů, dostal se k němu hned. Sice pár dní trvalo, než vůbec nějaké to jméno zaslechl, ale stálo to za to. Nyní jí byl aspoň o dvacet kroků blíž. 

Nyní byl blíž té dívce, která pro něj kdysi znamenala tolik...

______________
Další část ≫

Komentáře

  1. Nečetla jsem sice tu starou verzi, ale jestli byla z poloviny tak dobrá, jako tato, měnit nepotřebovala :D . Je to úžasné :3 .

    OdpovědětVymazat
  2. To vyzerá úžasne, som hrozne zvedavá o čo ide OwO ^^

    Ami

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Co nejdříve na tvůj komentář odpovím, děkuji za něj! :3

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vzpomínky z vyhaslé hvězdy

S anilinkama v ruce~